Byl jednou jeden muž, který měl tři syny. Nemohl jim dát žádné dědictví, žádné řemeslo a vůbec nevěděl, co s nimi má udělat. Řekl jim, že si mohou vzít, co chtějí a na co mají chuť, a že mohou odcestovat tam, kam se jim zachce. Sám je rád doprovodí. Tak to také udělal. Šel s nimi až na místo, kde se cesta štěpila na tři. Každý šel svou cestou, otec se s nimi rozloučil a vrátil se domů. Co se stalose dvě ma staršími, to jsem se nikde nedoptal, ale nejmladší došel daleko.
Jednou v noci šel hlubokým lesem a potkalo ho moc špatné počasí. Tak foukalo a plískalo se, že skoro ani neudržel otevřené oči. Než se nadál, úplně se ztratil a nemohl najít ani cestu ani pěšinu. Ale jak šel, nakonec uviděl v dálce v lese svítit světlo. Pomyslel si, že by se tam měl jít podívat. Za dlouhou dobu tam nakonec přeci jen došel. Stálo tam velké stavení. Zdálo se mu, že je uvntř jistě teplo. Zřejmě ještě nešli spát. Vešel dovnítř a potkal starou ženu, která se starala o domácnost.
,,Dobrý večer, panímámo!`` řekl chlapec.
,,Dobrý večer,`` odpověděla žena.
,,Brr! Venku je tak ošklivé počasí.``
,,To tedy ano.``
,,Mohl bych tu dostat přístřeší na noc?`` zeptal se.
,,To bych ti neradila. Protože až přijdou lidé domů a najdou tě tu, zabijí nás oba.``
,,Co jsou zač?``
,,Jsou to lupiči a lůza. Unesli mě, když jsem byla malá, a od té doby tu sloužím v domácnosti.``
,,Já si myslím, že tu stejně zůstanu. Ať je to jak chce, do toho nečasu se nevrátím.``
,,Dobře. Odneseš si to hlavně ty,`` řekla žena.
Chlapec si lehl do postele, která stála v místnosti, ale neodvážil se spát. Vtom přišli lupiči. Žena jim řekla, že k nim přišel nějaký cizí chlap a že se jí ho nepodařilo vystrnadit.
,,Viděla jsi, jestli má peníze?`` ptali se lupiči.
,,On a peníze, ten chudák!`` řekla žena, ,,neměl víc než vlastní hadry.``
Lupiči si povídali o tom, co s ním udělají. Měli by ho zabít? Co jiného? Mezi tím chlapec vstal a dal se s nimi do řeči. Zeptal se jich, jestli by nepotřebovali sluhu, protože měl docela chuť u nich sloužit.
,,Dobře, máš-li chuť a budeš-li dělat stejné řemeslo jako my, pak tu můžeš dostat službu.``
,,Je mi jedno, co je to za řemeslo, protože když jsem se vydal z domu, otec svolil, abych dělal to, co budu chtít.``
,,Chtěl bys tedy krást?``
,,No ano,`` odpověděl chlapec. Myslel si, že nebude těžké naučit se takové řemeslo.
Kousek od nich bydlel jeden muž, který měl tři voly. S jedním měl odejít do města a prodat ho. Právě to se lupiči dozvěděli. Řekli chlapci, že pokud mu dokáže cestou ukrást vola a přitom mu nic neudělá, pak u nich bude moci sloužit.
Ano, chlapec si vzal jeden krásný střevíc se stříbrnou sponou a položil ho na cestu, kudy měl muž jít. Sám šel do lesa a schoval se v křoví. Když muž přišel, hned uviděl střevíc.
,,To je ale znamenitý střevíc. Kdybych k němu měl druhý do páru, vzal bych ho s sebou domů. To by se žena zase jednou usmívala.``
Měl totiž zlou a zuřivou ženu, která ho skoro neustále bila. Ale myslel si, že se střevícem nic nesvede, pokud nebude mít druhý do páru, a proto ho nechal ležet na cestě.
Chlapec vzal střevíc a pospíšil si, aby lesem předběhl muže. Opět položil střevíc na cestu. Když přišel muž s volem, zlobil se na sebe, že byl tak hloupý a nevzal si první střevíc, protože teď by měl i ten druhý.
,,Měl bych běžet zpátky a vzíti si ho.``
Přivázal vola k plotu.
,,Tak alespoň budu mít pár hezkých bot pro ženu. Třeba se zase jednou usměje.``
Šel a hledal. Hledal, ale široko daleko nenašel žádný střevíc. Nakonec se vrátil s tím jediným, který měl. Mezitím chlapec vzal vola a odešel s ním. Když muž přišel na ono místo, začal plakat a naříkat, protože měl strach, že ho žena ubije k smrti, až zjistí, že je vůl pryč.
Ale napadlo ho, že by mohl jít domů, vzít druhého vola, odvést ho do města a prodat ho za dobrou cenu. Žena by o tom vůbec nemusela vědět. Udělal to. Šel domů, vzal vola tak, aby ho manželka neviděla, a šli spolu do města. Ale lupiči to už věděli, protože měli venku zvědy. Proto řekli chlapci, že pokud muži vezme vola tak, aby o tom nevěděl a aby se mu nic nestalo, pak si bude s nimi roven.
Na tom nic nebude, pomyslel si chlapec.
Tentokrát si vzal provaz a pověsil se pod rameny přímo nad cestou. Tu přišel muž se svým volem a uviděl viset nad cestou strašidlo.
Podivil se: ,,To jsi měl asi dost černé myšlenky, že ses tu tak pověsil. Zůstaneš tu viset, protože já ti život vrátit nemohu.``
Šel dál se svým volem. Chlapec seskočil ze stromu, běžel zkratkou lesem a znovu se před mužem pověsil nad cestou.
,,Měl jsi věru černé myšlenky, že ses tu pověsil, nebo mě chceš jen strašit? No ano. Jen si tu zůstaň, ať už jsi strašidlo, nebo cokoliv,`` řekl a šel dál se svým volem.
Chlapec udělal znovu to samé. Seskočil ze stromu, proběhl zkratkou lesem a pověsil se nad cestu.
Když ho muž uviděl, řekli si sám pro sebe: ,,To je ošklivé. To všichni tři mysleli tak černě, že se tu pověsili? Ne, nemohu uvěřit, že by to bylo něco jiného než strašidlo. Ale teď to zjistím. Jestli tam visí i ti předchozí, pak je to tak. Pokud tam nevisí, někdo mě jen straší.``
Uvázal svého vola a běžel zpátky, aby se podíval, zda tam opravdu visí. Zatímco šel a díval se na všechny stromy, chlapec seskočil, vzal vola a utekl.
Když se muž vrátil a uviděl, že je vůl pryč, byl úplně zoufalý. Jistě chápete, že brečel a naříkal. Nakonec se vzpamatoval a pomyslel si: Nedá se nic dělat. Musím se vrátit domů a vzít třetího vola tak, aby o tom žena nevěděla. Zkusím ho prodat co nejlépe, abych za něj dostal spoustu peněz.
Šel domů, vzal vola a vydal se s ním na cestu. Žena o ničem nevěděla. Lupiči to hned věděli, a tak řekli chlapci, že jestli ukradne třetího vola jako předchozí dva, bude jejich pánem.
Chlapec vyběhl ze dvora a dal se do lesa. Když přišel muž s volem, začal řvát jako velký vůl. Když to muž uslyšel, byl moc rád, protože si myslel, že poznal hlas svého vola. Uvázal třetího vola a skočil do lesa. Mezitím chlapec odvedl i třetího vola. Když se muž vrátil a uviděl, že přišel o všechny voly, byl tak nešťastný, že se to ani popsat nedá. Brečel a zoufal si. Ještě mnoho dní se neodvážil jít domů, protože se bál, že ho žena ubije k smrti. Ani lupiči nebyli moc šťastní, protože museli uznat chlapce za svého pána.
Napadlo je, že by měli zkusit něco, co by chlapec nedokázal. Odešli ze dvora a nechali ho samotného.
Jakmile odešli, vyhnal voly na cestu a nechal je odejít zpátky k sedlákovi, kterému je vzal. To víte, že byl sedlák moc šťastný. Pak si vzal všechny koně lupičů, naložil na ně to nejlepší, co našel --- zlato, stříbro, šaty a další krásné věci --- a poprosil ženu, aby pozdravovala lupiče a poděkovala jim místo něj. Teď ho už stěží dohoní. A tak utekl ze dvora.
Za dlouhou dobu se dostal na cestu, kterou k lupičům přišel. Když přišel k domovu --- tam, kde bydlel jeho otec --- oblékl si šaty, které nalezl mezi tím, co ukradl lupičům, a vypadal jako generál. Přijel do dvora jako velmož. Vešel dovnitř a zeptal se, zda by si mohl najmout dům.
Ne, to by opravdu nemohl.
,,Jakpak bych mohl pronajmout dům takovému velkému pánovi?`` řekl muž, ,,mám jen tyto hadry, kterými bych se mohl v noci přikrýt. Sám vidíš, jak jsou ubohé.``
,,Vždycky jsi byl nesmlouvavý. To jsi takový, i když si chce tvůj vlastní syn najmout dům?``
,,Ty jsi můj syn?``
,,To už mě nepoznáváš?``
Ale ano, nakonec ho přeci poznal.
,,K čemu ses to dal, že je z tebe najednou takový pán?``
,,To ti hned povím. Řekl jsi, že se můžu dělat, co chci. Dal jsem se do učení u zlodějů a lupičů. Obstál jsem a stal jsem se Pánem zlodějů.``
V sousedním stavení bydlel starosta. Měl tak velký dvůr a tolik peněz, že je ani sám nedokázal spočítat. Měl také dceru, která byla krásná, milá a dobrá. Pán zlodějů ji chtěl dostat, a tak řekl otci, že má jít za starostou a požádat ho o jeho dceru.
,,Jestli se zeptá, jaké je mé řemeslo, řekni, že jsem Pán zlodějů.``
,,Jsi asi blázen. Kdybys měl zdravý rozum, nepomyslel bys na takové šílenství.``
,,Ale ano. Musíš jít za starostou a požádat ho o dceru. Jinak to nejde,`` řekl chlapec.
,,Vždyť já se neodvážím jít za starostou a zastupovat tě v takové věci. Je přeci tak bohatý a majetný.``
,,Ne, bude to tak,`` řekl chlapec.
Ať bude chtít nebo ne. Nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém. Otec za starostou opravdu nechtěl jít, a tak ho Pán zlodějů hnal před sebou a hrozil mu polenem, až proběhl dveřmi starostova domu.
,,No, muži, copak ti schází?`` zeptal se starosta.
Pověděl mu, že měl tři syny, kteří jednoho dne odešli každý svou cestou. Slíbil jim, že mohou jít, kam chtějí, a naučit se jakémukoliv řemeslu.
,,A teď se mi domů vrátil nejmladší a vyhnal mě sem, abych tě požádal o dceru a abych ti řekl, že je z něj Pán zlodějů,`` řekl muž, plakal a naříkal.
,,Uklidni se, muži,`` řekl starosta, ,,vyřiď mu, že to musí nejprve dokázat. Jestli dokáže v neděli ukrást pečínku z rožně v mé kuchyni, až ji budeme všichni hlídat, pak dostane mou dceru. Jen mu to řekni!``
A tak se také stalo. Chlapec si myslel, že to nebude těžké. Chytil tři zajíce, strčil je do pytle a oblékl si hadry. Vypadal tak uboze a sešle, že by ho každý politoval. V neděli před obědem se zařadil se svým pytlem mezi ostatní chudáky. Starosta a všichni domácí byli v kuchyni a hlídali pečínku.
Chlapec vypustil z pytle prvního zajíce. Ten hned utíkal začal pobíhat po dvoře. ,,Jé, podívejte na toho zajíce`` křičeli všichni v kuchyni a chtěli ho jít ven chytit. I sám starosta ho viděl.
,,Jen ho nechte běžet,`` řekl, ,,nemá cenu pokoušet se chytit zajíce na útěku.``
Za chvilku chlapec vypustil druhého zajíce. Všichni v kuchyni ho sledovali a chtěli ho jít chtit, ale starosta řekl, že to nemá cenu. Ale brzy chlapec pustil i třetího zajíce. Pobíhal dokola po dvoře, že ho z kuchyně všichni dobře viděli. Mysleli si, že je to stále ten samý, a chtěli ho chytit.
,,To je tedy opravdu zvláštní zajíc, když tu tady tak pobíhá,`` řekl starosta, ,,pojďme ven a zkusme ho chytit.``
Starosta a všichni domácí vyběhli ven. Zajíc pelášil ze dvora a ostatní za ním.
Mezitím vzal Pán zlodějů pečínku a utekl. Jakou pečínku měl starosta k obědu, to opravdu nevím, ale vím jistě, že na zajíci by si nepochutnal, i kdyby za ním běžel do úmoru.
K obědu přišel také pan farář a když mu starosta pověděl, jakou kulišárnu mu Pán zlodějů provedl, dělal si z něj blázny, že to nemělo obdoby.
,,Nevím, kam by to vedlo, kdybych se já nechal obelstít takovým klukem,`` řekl farář.
,,Jen si dej pozor,`` řekl starosta, ,,možná u tebe bude dřív, než se o tom dozvíš.``
Ale farář se držel svého a dělal si ze starosty blázny, protože se nechal takhle tahat za nos.
Odpoledne přišel Pán zlodějů a chtěl starostovu dceru, protože mu ji slíbil.
,,Nejprve budeš muset zvládnout několik zkoušek,`` řekl starosta a vemlouval se mu, ,,to, co jsi provedl dnes, ještě nestačí. Musíš dát farářovi za vyučenou, protože teď sedí u mě doma a dělá si ze mě blázny, že jsem se nechal od takového kluka vodit za nos.``
,,To nebude žádná velká věc,`` řekl pán zlodějů.
Oblékl se jako pták, vzal si velké prostěradlo, ulomil huse křídla a připevnil si je na záda a vyšplhal na vysoký javor ve farářově zahradě. Když se večer farář vracel domů, začal chlapec volat: ,,Pane Larsi! Pane Larsi!`` protože se farář jmenoval pan Lars.
,,Kdo to na mě volá?``
,,Jsem anděl, kterého poslal Pán, abych ti zvěstoval, že budeš vzat za živa do Království božího za tvou bohabojnost,`` řekl Pán zlodějů.
,,Příští pondělí musíš být připravený na cestu, protože přijdu a vezmu tě do pytle. Všechno zlato, stříbro a všechny marnivé majetky tohoto světa musíš nanosit na hromadu uprostřed své světnice.``
Pan Lars padl před andělem na kolena a děkoval. Příští neděli vykonal kázání na rozloučenou a vylíčil, jak k němu Bůh seslal anděla na javor do jeho zahrady a jak mu anděl zvěstoval, že vejde živý do Království božího za svou bohabojnost. Při jeho kázání všichni v kostele plakali, staří i mladí.
V pondělí přišel Pán zlodějů oblečený jako anděl. Farář opět padl na kolena a děkoval mu, dokud neskončil v pytli. Pán zlodějů ho vláčel po zemi hlava nehlava.
,,Au! Au!`` křičel farář, ,,co to se mnou děláš?``
,,Do Království božího není lehká cesta,`` řekl Pán zlodějů a mlátil jím, že ho skoro ubil k smrti.
Nakonec ho hodil ke starostovým husám. Husy na něj syčely a štípaly ho tak, že byl víc mrtvý než živý.
,,Au, au, au! Kde to jsem?``
,,Teď jsi v očistci, aby ses připravil na věčný život,`` řekl Pán zlodějů a vzal všechno zlato, stříbro a krásné věci, které farář shromáždil ve své světnici.
Když ráno přišla husopaska pustit husy z chlívku ven, uslyšela farářův nářek.
,,Ve jménu Páně, kdo to je? Co mu je?``
,,Ach, jsi li anděl, pusť mě ven a nech mě vrátit se zpátky na zem, protože tady je to horší než v pekle. Čerti mě štípají kleštěmi.``
,,Já chraňbůh nejsem žádný anděl,`` řekla husopaska a pomohla farářovi z pytle, ,,jen se starám o starostovy husy. To byli určitě ti čerti, kteří vás štípali, otče.``
,,To byl určitě Pán zlodějů! Moje zlato, stříbro a krásné šaty!`` křičel farář, naříkal a utíkal domů, až si husopaska myslela, že docela přišel o rozum.
Když se starosta dozvěděl, co se stalo farářovi a jak byl v očistci, smál se, až se za břicho popadal. Ale když přišel Pán zlodějů a chtěl jeho dceru, jak mu bylo slíbeno, začal se mu vemlouvat: ,,Ještě musíš obstát v jedné zkoušce, abych doopravdy poznal, co jsi zač. Mám ve stáji dvanáct koní. Posadím na ně dvanáct jezdců. Dokážeš-li všechny koně ukrást, pak uvidíme, co se dá dělat.``
,,Ano, to nevypadá zle. Pokud dostanu tvou dceru, pak...``
,,Ale ano, udělám, co budu moci,`` řekl starosta.
Pán zlodějů šel za kupcem a koupil dvě lahve pálenky. Do jedné přidal uspávací prášek, v druhé nechal čistou pálenku. Zaplatil jedenácti chlapům, aby v noci leželi za starostovou stodolou. Na dobré slovo si vypůjčil starou sukni a košili od báby, do ruky si vzal hůl a na krk si pověsil pytel. Když se přiblížil večer, přibelhal se ke starostově stáji, čeledíni právě napájeli koně a měli s tím mnoho práce.
,,Co k čertu chceš?`` řekl jeden z nich bábě.
,,Brr! Je hrozná zima,`` řekla bába, klepala se zimou a naříkala.
,,Brr, je taková zima, že snad umrznu.``
Znovu se zaklepala.
,,Ach Bože, mohla bych si vlézt za dveře do stáje?``
,,To těžko! Táhni pryč, bábo. Jestli tě tu starosta uvidí, to bude pořádný tanec,`` řekl jeden z čeledínů.
,,Stará prašivá vrána!`` řekl druhý, který vypadal trochu soucitněji, ,,ať si tam klidně sedí. Sotva provede něco zlého.``
Zatímco se dohadovali a starali o koně, dostal se Pán zlodějů jako bába do stáje. Posadil se za dveře a nikdo si ho ani nevšiml.
V noci začala být chlapům na koních zima.
,,Brr, to je ale zatracená zima,`` řekl jeden a promnul si ruce.
,,Celý se klepu zimou,`` řekl druhý.
,,Neměl by někdo trochu tabáku?``
Jeden z nich trochu tabáku měl. Rozdělili se, ale na každého zbylo jen málo. Žvýkali a plivali. Trochu to pomohlo, ale za chvilku se zima vrátila.
,,Brr,`` řekl jeden a oklepal se.
,,Brr,`` řekla bába a zacvakala zuby, až jí skoro z pusy vypadaly. Vytáhla láhev s čistou pálenkou. Zatřásla lahví a pálenka zažbluňkala. Pořádně si z láhve lokla.
,,Co to máš, bábo?``
,,Jen kapku pálenky, chlapče.``
,,Pálenku? Dej mi kapku! Dej mi kapku,`` křičeli jeden přes druhého.
,,Mám jenom maličko,`` fňukala bába, ,,vždyť si ani nesmočíte jazyk.``
Nebylo jiného zbytí, museli se všichni napít. Tak vytáhla také druhou láhev plnou pálenky s uspávadlem. Dala každému napít a než se dostalo na dvanáctého, první už chrápal. Pán zlodějů ze sebe shodil babské hadry, vzal jednoho chlapa za druhým, posadil je na trámy, zavolal na svých jedenáct chlapů a odvedli starostovy koně.
Když se ráno přišel starosta podívat na své chlapy, kopali ostruhami do trámů, až odletovaly třísky, někteří spadli dolů a jiní zůstali pod trámy viset jako hlupáci.
,,No tohlo,`` řekl starosta, ,,je mi jasné, kdo tu byl. Co jste to za chátru, když si necháte ukrást koně pod vlastním zadkem?``
Dostali pořádný výprask, protože hlídali špatně.
Během dne přišel ke starostovi Pán zlodějů a vyprávěl mu, co se mu povedlo. Chtěl starostovu dceru, jak dostal slíbeno. Ale starosta mu dal sto tolarů a řekl, že musí zvládnout ještě něco lepšího.
,,Dokázal bys ukrást koně, na kterém bych jel já?``
,,Ano, proč by ne, dostanu-li tvou dceru.``
Dohodli se, že sám starosta bude jezdit na koni na dvoře.
Pán zlodějů si hned opatřil starou ubohou kobylu, udělal si kšíry z vrbových proutků, koupil si starý dvoukolák a velký sud. Jedné žebračce řekl, že jí dá deset tolarů, pokud si vleze do sudu a bude sledovat díru pro pípu. Strčí do ní svůj prst --- nic se jí nestane, jen se trochu povozí --- a pokud prst vytáhne více než jedenkrát, dostane další deset tolarů.
Sám si na sebe vzal nějaké hadry, umazal si obličej, nasadil si paruku a vousy z kozlí bradky, aby ho nikdo nepoznal. Vydal se k místu, kde starosta už nějakou dobu jezdil na koni.
Když se přiblížil, kobyla šla tak pomalu, že se skoro ani nehnula z místa. Šla a šla, až za chvilku dočista zastavila. Vypadala tak nešťastně a uboze, že by starostu vůbec nenapadlo, že by to mohl být Pán zlodějů.
Starosta k němu přijel na koni a zeptal se ho, jestli neviděl někoho, kdo by se kradl kolem v lese.
,,Ne,`` řekl muž, ,,nikoho jsem neviděl.``
,,Poslyš,`` řekl starosta, ,,pojedeš-li na koni do lesa a budeš-li se dobře dívat, zda tam někdo nečíhá, půjčím ti svého koně a za námahu dostaneš drobné na pití.``
,,Ne, to nemohu. Musím dovést na svatbu tenhle soudek s medovinou. Cestou mi ze sudu vypadla pípa, takže musím v dírce držet prst.``
,,Jen jdi, postarám se o koně i o soudek.``
Pán zlodějů nakonec souhlasil. Požádal starostu, aby co nejrychleji strčil prst do dírky, jakmile vytáhne ten svůj.
Starosta slíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách, a pán zlodějů se posadil na koně.
Jak čas šel, nikdo se nevracel. Starostu přestalo bavit mít stále prst v dírce, a tak ho vytáhl.
,,A mám deset tolarů,`` vykřikla bába v soudku. Hned mu bylo jasné, jak se to má se soudkem medoviny. Vydal se domů, kde už na něj čekal jeho kůň, protože mu ho tam přivedl samotný Pán zlodějů.
Další den přišel ke starostovi Pán zlodějů a chtěl jeho dceru, jak dostal slíbeno. Starosta se mu opět vemlouval, dal mu dvěstě tolarů a řekl mu, že musí obstát ještě v jedné zkoušce. Zvládne-li to, dostane jeho dceru.
Pán zlodějů souhlasil a vyzvídal, co to tentokrát bude.
,,Myslíš, že bys dokázal ukrást povlečení z naší postele a spodničku mé ženy?``
,,Nemožné to není, dostanu-li pak tvou dceru.``
Když se přiblížila noc, vyšel pán zlodějů ven a odřízl zloděje, který visel na šibenici, vzal si ho s sebou na ramena. Našel si dlouhý žebřík a opřel ho ke starostově oknu, vylezl nahoru a tlačil před sebou mrtvého nahoru a dolů, aby to vypadalo, že někdo stojí venku a dívá se okne dovnitř.
,,To je Pán zlodějů,`` řekl starosta své ženě a šťouchl do ní, ,,teď ho zastřelím.``
Vzal pušku, která ležela u jeho postele.
,,Ne, prosím, nedělej to,`` řekla jeho žena, ,,vždyť si ho sem sám pozval.``
,,Ale ano, zastřelím ho, mámo,`` řekl starosta a mířil a mířil. Jakmile se hlava objevila nahoře, byla hned zase pryč, ale nakonec přeci jen zamířil a vystřelil. Mrtvý padl dolů, až se zem otřásla. Pán zlodějů slezl dolů, jak nejrychleji dovedl.
,,Tak, já jsem tu přece vrchnost,`` řekl starosta, ,,ale lidé by mohli mít řeči, kdyby našli venku mrtvolu. Bude nejlepší, když ho půjdu pohřbít.``
,,Dělej, jak sám myslíš,`` řekla žena.
Starosta vstal a šel dolů. Když procházel dveřmi, proklouzl Pán zlodějů dovnitř a šel si lehnout ke starostově ženě.
,,Táto,`` řekla žena, protože si myslela, že je to její manžel, ,,to už to máš hotové?``
,,Ano, hodil jsem ho do díry a zahrabal jsem ho hlínou, aby nebyl vidět. Venku je povětří, a tak to dodělám ráno. Dej mi prosím prostěradlo, abych se mohl utřít. Byl tak zkrvavený, že jsem se od něj hodně umazal.
A tak se stalo.
,,Dáš mi taky svou spodničku? Prostěradlo mi nestačí.``
Vtom si vzpomněl, že nezavřel dveře.
,,Než si lehnu, ještě zajdu dolů zamknout.``
Odešel s prostěradlem i spodničkou.
Krátce potom přišel pravý starosta.
,,Tobě to zamykání trvalo nějak dlouho. Kde máš prostěradlo a spodničku?`` zeptala se žena.
,,Cože?``
,,Ptám se, co jsi udělal s prostěradlem a spodničkou. Dala jsem ti je, aby ses utřel od krve.``
,,K čertu, to byl zase on!`` vztekal se starosta.
Ráno přišel Pán zlodějů a chtěl starostovu dceru. Starostovi nezbylo nic, než mu ji dát se spoustou peněz, protože měl strach, aby nebyl všem ve vsi k smíchu. Pán zlodějů si žil dobře. Zda kradl dál, to nevím, ale jestli ano, tak jen ze srandy.